Celoživotní učení - začleňování České republiky do Evropské unie [rukopis] /
Franková, Anettadis
Mužík, Jaroslav,1950-jn99240000748ths
Univerzita Karlova.Katedra andragogiky a personálního řízeníkn20030514003dgg
manuscripttext
diplomové práceczenas
Praha,
2001
cze
Česká společnost se v období před vznikem samostatného Československa řadila k zemím s vysoce rozvinutým vzdělávacím systémem. Vzdělání samotné zde z hlediska historického vývoje a kulturního dědictví hrálo významnou úlohu a bylo známkou určité prestiže. K výraznému, bohužel negativnímu obratu došlo po druhé světové válce, kdy byla Evropa rozdělena na dva zcela rozdílné tábory. Česká společnost se od počátku 50.let potýkala nejen s výraznými ekonomickými problémy, ale bohužel i proměnou vzdělanostní struktury obyvatelstva. V době socialistického Československa nebylo dosažení vysokého vzdělání a kvalifikace spojeno s odpovídající pozicí ve společnosti a ani nezaručovalo vysokou životní úroveň. Investice do vzdělání znamenala zjevně něco jiného, než tomu bylo na Západě. Vzdělávací systém bylpo roce 1948 přestavěn do podoby odpovídající méně rozvinutým zemím. Panoval zde extrémní centralismus v rozhodování o učebních plánech, o osnovách škol, které bylo podřízeno ideologickému a strnulému učení mládeže. Možné bylo pouze uniformní a direktivně manipulované kurikulum s důrazem na přírodovědné disciplíny, s přemrštěnými encyklopedickými požadavky a omezeným a deformovaným obsahem v humanitních oborech. Existovalo velmi málo prostoru pro dialog mezi učitelem a žákem, přičemž v celém pedagogickém procesu se postupně prosadil autoritativní přístup. V takové podobě také přežil prakticky do osmdesátých let, kdy začal být opatrně upravován. Vzdělanostní růst tak byl vlastně na celá desetiletí zpomalen a vzdělání samotné u nás postupně ztrácelo nejen ekonomickou, ale také sociální a kulturní hodnotu.
Diplomová práce (Mgr.)--Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra andragogiky a personálního řízení, 2001
Obsahuje bibliografii na s.83-85
Česká společnost se v období před vznikem samostatného Československa řadila k zemím s vysoce rozvinutým vzdělávacím systémem. Vzdělání samotné zde z hlediska historického vývoje a kulturního dědictví hrálo významnou úlohu a bylo známkou určité prestiže. K výraznému, bohužel negativnímu obratu došlo po druhé světové válce, kdy byla Evropa rozdělena na dva zcela rozdílné tábory. Česká společnost se od počátku 50.let potýkala nejen s výraznými ekonomickými problémy, ale bohužel i proměnou vzdělanostní struktury obyvatelstva. V době socialistického Československa nebylo dosažení vysokého vzdělání a kvalifikace spojeno s odpovídající pozicí ve společnosti a ani nezaručovalo vysokou životní úroveň. Investice do vzdělání znamenala zjevně něco jiného, než tomu bylo na Západě. Vzdělávací systém bylpo roce 1948 přestavěn do podoby odpovídající méně rozvinutým zemím. Panoval zde extrémní centralismus v rozhodování o učebních plánech, o osnovách škol, které bylo podřízeno ideologickému a strnulému učení mládeže. Možné bylo pouze uniformní a direktivně manipulované kurikulum s důrazem na přírodovědné disciplíny, s přemrštěnými encyklopedickými požadavky a omezeným a deformovaným obsahem v humanitních oborech. Existovalo velmi málo prostoru pro dialog mezi učitelem a žákem, přičemž v celém pedagogickém procesu se postupně prosadil autoritativní přístup. V takové podobě také přežil prakticky do osmdesátých let, kdy začal být opatrně upravován. Vzdělanostní růst tak byl vlastně na celá desetiletí zpomalen a vzdělání samotné u nás postupně ztrácelo nejen ekonomickou, ale také sociální a kulturní hodnotu.
Evropská unie
celoživotní vzdělávání